Ticho za hlukem
Ticho nemusí znamenat prázdnotu, vlastně skoro nikdy.
Po dlouhé době hluku může ticho znít divně.
Člověk si sedne sám se sebou a najednou slyší věci, které se dříve v běžném životě ztratily.
Zpěv ptáků, vánek, vaše vlastní dýchání nebo tikání hodin – vše ožije a zpozorujete.
Hluk je v dnešním světě pohodlný, protože zakrývá to, co není vyřešeno, a dává pocit pohybu, když život ve skutečnosti stojí, ačkoli čas jde dál.
Naplňuje tento hluk, prostor, kde se mohla objevit pravda, a jen ticho prozrazuje, kolik záležitostí bylo jen odloženo na později.
Nedělá to násilně, ale klidně a bez nátlaku, i když my to cítíme úplně naopak, když jsme tak dlouho žili v hluku.
Ticho po hluku není příjemné.
Obvykle přináší napětí, únavu, dokonce i úzkost nebo dokonce strach, a to je zcela normální, protože i vnitřní svět potřebuje chvilku, aby změnil rytmus, ve kterém tak dlouho existuje.
Když zmizí hluk, který nás tak dlouho obklopoval, začnou být slyšet nejen prvky světa, ale i to, co se skrývá uvnitř, v nás.
V takové chvíli nemusíte hledat velké odpovědi, stačí se podívat na sebe, nenutit nic ke zlepšení, stačí si všímat své existence, v sobě, ve světě a vidět řád, který začíná souhlasem s dočasným nedostatkem řádu.
Ticho nevyřeší vše hned, možná ani nic neřeší, ale umožní vám slyšet první skutečný zvuk a tam začíná návrat ke skutečné existenci.
Existující ve světě, který byl zapomenut kvůli hybnosti diktované ztracenou společností.
Co v člověku začne mluvit, až když svět na chvíli ztichne