Váha nevyřčených slov
I ticho může mít váhu. Zvlášť, když s ním dlouho předstíráme světlo.
Jsou slova, která vám zůstanou v krku tak dlouho, až vám začnou připadat jako kameny.
Pořád je nosíš a bolí tě víc a víc.
Tělo však cítí, že něco nebylo řečeno, nedokončeno, zůstává ve vzrůstajícím stresu.
Nevyřčená slova nezmizí jen proto, že nemají právo být slyšena.
Často se usazují v napětí, únavě, zvláštní vzdálenosti od světa a ticha a hromadí tak svou energii.
Člověk umí správně fungovat, reagovat, usmívat se a prostě „dělat svoje“.
Pod tím však probíhá konverzace, která se nikdy neuskutečnila, což může vzít nejvíce síly.
Mlčení je někdy potřeba k ochraně před chaosem, ale může to být také úkryt, kterému časem chybí vzduch.
Ne každé slovo musí být vysloveno najednou a ne každá pravda potřebuje publikum, když si ji všimneme.
Je však rozdíl být klidný a zmrzlý.
Srdce obvykle pozná rozdíl dříve než jazyk.
Někdy se první promluva neodehrává před jinou osobou, ale v sešitu, v prázdné místnosti, v zašeptané větě bez adresáta, ve večerní úzkosti.
I to může být začátek uvolnění zátěže a slova nemusí hned opravovat svět, aby nás přestala ničit zevnitř, protože stačí najít bezpečné místo, kde už nebudeme předstírat, že neexistují.
Jakou cenu platí váš interiér za vnější klid postavený na tichu?